Jak se dělá vodácký zájezd, aneb průzkum před lety "Po Cimrmanovsku"

Jak se dělá vodácký zájezd

aneb průzkum před lety "Po Cimrmanovsku"

Před několika lety jsme najížděli zájezd do Chorvatska. Anička si v tomto článku vzpomněla, jaká to byla sranda :-)

Vodáckou cestovku Povoda jsem zakládali ještě v době mého studia na VŠ. Než jsem dostudovala, z koníčka se stala práce. Dodnes nevím, jestli mne to má těšit, nebo mrzet. I když se to nezdá, moje pracovní náplň se sestává především z nekonečného vysedávání u počítače, vyřizování objednávek a telefonování. Jenom když jsem dlouho hodná, mohu za odměnu vyrazit do terénu – třeba na průzkum nových řek, abychom připravili nový zájezd. Jeden takový zvláště povedený průzkum jsme před několika lety prožili v Chorvatsku.

Po návratu z deštivého vodáckého zájezdu do Rumunska jsem se rozhodli, že naše další destinace musí být stoprocentně slunečná. Probrouzdali jsme internet a bylo rozhodnuto – pojedeme zkoumat chorvatské řeky.

Začínali jsme u chorvatského  městečka Trilj na břehu řeky Cetiny. Našli jsme totiž jeden cestovní deník, který pravil, že hned pod tímto městem mají být zajímavé peřejky. Pěkné peřejky tu hned na úvod byly, autor se ale zapomněl zmínit, že pod nimi jsou dvě přehrady, každá asi 4 km dlouhá. Když jsme si uvědomili, že pádlujeme po přehradě, nebylo již cesty zpět. Řeka tekla v hlubokém kaňonu, v okolí nebyly žádné známky civilizace ani silnic, s výjimkou dálničního mostu kdesi vysoko nad řekou. K první z obou přehrad jsme si cestu probíjeli hustou vrstvou odpadků, které přehrada zadržela a které pokrývaly hladinu do vzdálenosti 300 metrů od hráze. Další přehrada sice nebyla zabarikádována odpadky, ale zato byla dobře chráněna ostnatým drátem. Když se nám povedlo přelézt dvoumetrový plot zakončený ostnáčem a přetáhnout přes něj bez poškození i naši nafukovací loď, ocitli jsme se na oploceném dvorečku elektrárny. Rozhlíželi jsme se, kudy ven, když tu jsme spatřili ve stínu odpočívat vlčáka. Naštěstí si nás ještě nevšiml, ale rozhodně jsme se s tímto hlídačem nechtěli pouštět do křížku. Nechali jsme loď na pospas psovi a vylezli jsme na střechu blízké budovy. Odsud jsme se boucháním na okno snažili upoutat pozornost zaměstnanců elektrárny. Za plechovku českého piva nás nejen vysvobodili z našeho vězení, ale pomohli nám i přenést loď k řece pod přehradou.

Doufali jsme, že toto byla poslední přehrada na naší cestě. Naše přání se nám splnilo, konečně jsme pluli po řece snů. Průzračná voda, pod jejíž hladinou jsme viděli plavat ryby, sem tam sjízdné stupně, které dělaly naši plavbu zajímavější. Po 15 kilometrech pohodového pádlování po řece náročnosti WW1 jsme dopluli do vesnice Blato na Cetině. Ještě se nám nechtělo končit, takže jsme pluli dál, vstříc dalším dobrodružstvím. Za Blatem se řeka zařezává do hlubokého kaňonu, místy je široká jenom několik metrů a po obou stranách se tyčí stometrové skalní stěny. Náhodně poházené balvany v řece tvořily náročná místa, kterými jsme se i s lodí museli protáhnout jako had, málem jsme z nafukovačky udělali osmičku. Slunce již bylo nízko a do hlubokého kaňonu se jeho paprsky nedostaly. Padla na nás únava z celodenního pádlování a napjatě jsme vyhlíželi konec. Taky jsme měli trochu strach, přeci jenom jsme pluli neznámým kaňonem bez možnosti úniku a naše informace o řece se toho dne již jednou ukázaly jako nespolehlivé. Naštěstí jsme všechna těžká místa zdárně překonali, kaňon se rozestoupil a nás již čekal jenom výšlap 200 výškových metrů s lodí na zádech k silnici a pak přejezd stopem pro auto.

Druhý den jsme vyrazili na spodní Cetinu, což je úsek náročnosti WW1-2, s jedním místem WW4 a záludným sifonem, kde se bohužel občas nějaký vodák utopí, často to prý bývají Češi. Chorvati zde pořádají raftové výlety, ale my jsme měli to štěstí, že jsme na řece byli úplně sami. Proti vyprahlé krajině v okolí horního toku jsme si zde připadali jako v tropickém lese – až k řece sahaly větve stromů a keřů, občas jsme míjeli kamenný mlýn a nakoukli jsme do jeskyně, jejíž vchod byl zakrytý vodním závojem. Tento úsek Cetiny končí u Radvanových Mlynců, odkud je to k moři již co by kamenem dohodil.

Další den jsme vyrazili na řeku Krku, o které jsme se dočetli na jednom českém vodáckém serveru, že je dobře sjízdná až na vodopády, které máme přenést. Bohužel informace o tom, že zde v 80. letech založili národní park a tím splouvání řeky v podstatě zakázali, se do Čech již nedostala. Celý den jsme tedy jezdili podél řeky a snažili se pochopit, kde po ní můžeme plout, když její tok leží převážně v NP Krka a v úseku nad národním parkem je v řece sotva 5 cm vody.

Na závěr jsme vyrazili na řeku Zrmanju, na které se natáčely některé scény z Vinetoua (ale ono snad není v Chorvatsku místo, kde se Vinetou nenatáčel). V kempu v Muškovcích jsme potkali průvodce místní vodácké agentury, kteří nás vzali pod svá ochranná křídla. Společně jsme si užili plavbu po této nádherné řece a ještě nám ukázali cestu ke skrytému vodopádu na přítoku Zrmanji, ke kterému od té doby chodíme na oběd, za krásným koupáním a pro odvážné i za skoky z vodopádu. Řeka Zrmanja byla odměnou za útrapy předchozích dní, kdy jsme po cimrmanovsku zkoumali místa, kudy cesta nevede.

Anička